Takto reaguje většina nepejskařské i pejskařské veřejnosti při zaslechnutí podivného slůvka, které na první pohled (nebo spíš poslech) nedává význam. „Agility“ znamená podle anglického slovníku „čilost“ nebo „hbitost“ a pro ty, kdo se agility věnují, má ještě další význam; úžasnou zábavu a mnoho chvil strávených se čtyřnohými kamarády. A co to tedy agility je? Jedná se o relativně mladý kynologický sport, který vznikl jako menší alternativa parkurového skákání koní. Prostě si představte zmenšený koňský parkur, na kterém běhají psi. ( S tím rozdílem, že psi mají zařazeno několik překážek navíc, např. slalom nebo tunely, a že psovod na pejskovi samozřejmě nesedí). Agility se poprvé představilo v Anglii na Cruftově výstavě v roce 1978 a lavinovitě se rozšířilo po celém světě.

Když se agility začalo objevovat i v České republice, většina z nás tehdy začínajících začala trénovat s pejskem, kterého jsme pochopitelně původně na agility vůbec nepořizovali. Prostě se stalo, že jsme objevili bezvadný kynologický sport, který můžeme provozovat s jakýmkoliv psem, ať už mladším, starším, křížencem i čistokrevným, a tak jsme se do toho vrhli po hlavě. Teprve postupem času se agility vyvinulo (a vyvíjí se stále) a někteří ho začali provozovat i na vrcholové úrovni. Nechci tvrdit, že agility se nedá dělat pouze pro radost, a už vůbec se tenhle článek nemá tvářit jako propagace agility jako vrcholového sportu , to v žádném případě. To, jestli chce někdo dělat agility (nebo jakýkoliv jiný sport) vrcholově, je pouze a jedině jeho věc a každý si musí uvědomit všechny výhody a rizika tohoto rozhodnutí. Tenhle článek bude o tom, jak si vybírat štěně pro agility vhodné a čeho se raději vyvarovat.